Prince Peter Vyazemsky: biografie
Kníže Peter Andreevich Vyazemský - státník, básník, esejista, historik, překladatel a literární kritik. V roce 1839 se stal členem Ruské akademie, v roce 1841 byl císařskou akademií věd St. Petersburg a v roce 1866 předsedou ruské historické společnosti. Byl to Puškinův blízký přítel, jejich korespondence, podle D.S. Mirského, byla pokladem vtipu, jemnou kritikou a skutečným ruským jazykem. A teď o všechno v pořádku.
Dětství
Peter Vyazemský, jehož krátká biografie bude dnes přezkoumána, pochází ze starověké knížecí rodiny. Jeho otec, kníže Andrej Ivanovič, byl tajným poradcem guvernéra Nižního Novgorodu a Penzy. Petrova matka se jmenovala Jenny O'Reillyová. Později se stala známá jako Evgeniya Ivanovka Vyazemskaya. Rodiče se setkali ve Francii během velkého turné Andreje Ivanoviče v Evropě. V té době byla Jenny ženatá a musela požádat svého manžela - francouzského důstojníka - o rozvod. Rodiče Andrei Vyazemského byli proti takovému manželství, ale byl neústupný.
9. srpna 1972 se syn Petra narodil nově vytvořenému páru. Na počest jeho otce koupil vesnici Ostafyevo v Moskvě za 26 tisíc rublů. Bylo zde v letech 1800 až 1807 vybudován dvoupatrový zámek, v němž nyní sídlí ruské muzeum Parnas. Vyazemský zámek byl na začátku 19. století místem, kde se soustředila kulturní ruská vazba.
Mládež
Peter Vyazemský byl jediným dědicem rodičovského bohatství a obsadil skvělé postavení v kruzích hlavního šlechty. Jeho nevlastní sestra, mimomanželská dcera Andrei Ivanoviče, se v roce 1804 stala druhou manželkou N. M. Karamzina. Kvůli tomu Peter Vyazemsky od raného věku přišel ke středu moskevských spisovatelů. Po smrti svého otce byl Karamzin jmenován strážcem Petra. V jednom z jeho básní mladý princ dokonce nazval Karamzina "druhého otce".
Začátek tvůrčí činnosti
Vyazemsky Peter Andreevich získal skvělé vzdělání doma. A v roce 1805 vstoupil do pedagogického institutu petrohradského jezuita. Ve stejném roce začal Peter Vyazemsky, jehož biografie je velmi zajímavý, jako kadet v kanceláři zemského průzkumu. Docela brzy začal psát poezii. První slavná práce mladého básníka byla tragédie "Elmira a Fanor", napsaná v roce 1802 ve francouzštině. A v roce 1808 v "Bulletinu Evropy" bylo možné vidět první publikaci Vyazemského - básně "Poselství Žukovskému do vesnice".
Od roku 1809 začal pravidelně vydávat kníže Peter Vyazemský. V roce 1818 získal širokou popularitu. V počátcích básnického díla lze pozorovat silný vliv předních ruských básníků: G. R. Derzhavina, I. I. Dmitrieva a V. A. Žukovského, jakož i zástupců "lehké" francouzské poezie. Nicméně Vyazemsky dokázal rychle vyvinout osobní styl, který na jedné straně jako A.F. Voeikov překvapil současníky s Voltaireovou ostrostí, ale na druhou stranu způsobila sdružování s živou a vtipnou dívkou, jak řekl K. N. Batyushkin.
Manželství a válka
V roce 1811 se Peter Vyazemský oženil s Věrou Feodorovnou Gagarinou, jejíž manželství se ukázalo jako velmi silné a šťastné. Pár měl osm dětí.
V jeho mládí se kníže začal účastnit války s Napoleonem. Dobrovolně vstoupil do řad národních milicí a se hodností poručíka se zúčastnil bitvy u Borodina. Za svou odvahu na bojišti a zejména o spásu raněného generála Bakhmetova byl princovi udělen Řád svatého Vladimíra čtvrtého stupně. Mnoho vědců je přesvědčeno, že Vyazemský příběhy o bitvě u Borodina používal Leo Tolstoy písemně "Válka a mír".
V období od roku 1813 do roku 1817 byl Peter Vyazemský, jehož básně se stále více rozšířily, zakořeněné v postavení jednoho z nejslibnějších mladých ruských básníků. Aktivně jednal v různých žánrech, od přátelské poselství a epigramu, až po satirické verše a bajky. V této době se zapojil do literární komunity "Arzamas" a vytvořil mnoho přátelských kontaktů s vynikajícími básníky.
Varšavě
V roce 1817, s pomocí přátel, Peter Andreevich Vyazemsky, jehož biografie je tématem našeho článku, se přestěhovala do Varšavy, aby se stala tlumočníkem císařského komisaře. Zde se kníže začal účastnit otevření prvního sejmu, přeložil slavný projev Alexandra I., který byl slavný svými liberálními sliby, a podílel se na přípravě "Státní charty Ruské říše". Kromě toho přeložil do ruštiny, upravil a dokončil francouzsky mluvený návrh ústavy Peshar-Deshana. Vyazemského činnost byla ve Varšavě vysoce ceněna. 28. března 1819 se stal soudním poradcem, 19. října téhož roku se stal kolegovým poradcem. A to i přes skutečnost, že termín chinoproizvodstva byl obvykle šest let. Peter Vyazemský vstoupil do nádvoří Alexandra I. S císařem diskutoval o budoucí ústavě.
V té době vládla ve Varšavě liberální atmosféra, kterou velmi milý princ vzal velmi horko. V roce 1818 vstoupil do Varšavské zednářské lóže severního štítu.
Vyazemskyho zážitky byly blízké náladám Decembristů. V roce 1820 se stal členem Společnosti dobrých majitelů pozemků a podepsal poznámku o osvobození rolníků podanou císařem hrabětem Voroncovem. Alexander já jsem odmítl rozsáhlé změny, které velmi rozrušily tak ambiciózního reformátora jako vyazemský Peter Andreevich. Básně básníka "Petersburg", "Do lodi" a "Resentment" odrážely jeho myšlenky na toto téma. Akutní poezie vedla k vyloučení prince z provozu. Když v červnu 1821 přišel do Ruska na dovolenou, byl zakázán návrat do Polska. Pak se Peter Andreevich rozhodl odstoupit a odmítl soudní titul, i přes nespokojenost císaře.
Opala
V letech 1821 až 1828 byl princ hanbou a žil pod tajným dohledem v Moskvě, občas opouštějící Ostafyevo. V období od konce roku 1827 do podzimu roku 1829 se Vyazemský s přestávkami nacházel u Saratova v panství tchána, pravidelně navštěvoval Penza a udržoval v kontaktu s Puškinem a Davydovem.
Rout Decembristické povstání které se konalo 14. prosince 1825 a popravy pěti aktivistů, z nichž tři věděli Vyazemského, básníka, který byl vnímán jako osobní urážka a ostře odsouzen. V roce 1831 se dokonce odvážil odsoudit Puškina a Žukovského, kteří publikovali své ódy o porážce polského povstání v letech 1830-1831. Stojí za zmínku, že v budoucnu princ přehodnotí své hodnocení. Ve svém starém věku bude hovořit o Decembrists bez náznaku soucitu a v roce 1863 zveřejní brožuru s ostrým protipolským postojem způsobeným povstáním Poláků z let 1863-1864.
V třicátých letech 20. století vyzařovala pojem Vyazemsky do poezie. V té době se aktivně angažoval v žurnalistikách, stal se zakladatelem časopisu Moskva Telegraph, publikoval řadu kritických článků a recenzí, přeložil do ruských dvou románů svého dobrého kamaráda Adama Mickiewicze. V té době se Petr Vyazemský, jehož básně začalo vydávat méně často, se stal jedním z pěti nejoblíbenějších básníků v Rusku. Jeho vtip nebyl kdysi zaznamenán jak kritiky, tak obyčejným člověkem na ulici. A řady jeho básní se staly lidovými písněmi.
Komunikace s Pushkinem
V roce 1820 patřil Vyazemský přátelství s A. Puškinem. Setkali se v roce 1816 v Tsarskoye Selo a komunikovali dobře až do smrti Puškina. Alexander Sergejevič vysoce ocenil Vyazemského práci, podporoval ho ve všech podnicích, věnoval mu básně, dal své citace jako epigrafy k jeho tvorbě a dokonce ho představil jako herec "Eugene Onegin". Podle F.F. Rosena, A.S. Puškin dokonce tajně zakázal kritizovat Vyazemského v jeho přítomnosti.
Pyotr Andrejevič, podle pořadí, se nestaral o lichotivé slova směrem k Puškinově práci. V roce 1831 mu udělal překlad románu "Adolf". Vyazemský také vystupoval jako vydavatel básně "Kašna Bakhchisarai". Ve své práci byl silně ovlivněn Puškinovou stylistikou.
Současně, hodnota Pushkin pro ruskou kulturu, Vyazemsky, očividně neuvědomil. Ve svém starém věku, ve svých úvahách o ruských géniích, vybral tři postavy: Petra Velikého, Lomonosova a Suvorova. Pushkin, nezvolal nic víc než "vysoký originální talent".
Konflikt s vládou
Nezávislé postavení knížete, které se odrazilo ve svých novinářských činnostech, vládu nezklamal. V roce 1827 byla zahájena skutečná kampaň proti básníkovi. Byl obviněn ze špatného vlivu na mládí a špinavého chování. V příštích dvou letech se kníže pokusil získat zpět svou nevinnost a dokonce se obrátil na Nicholase I. za pomoc. V důsledku toho musel Pyotr Andrejevič opustit Moskevský telegraf, omluvit se císaři a stát se úředníkem ministerstva financí. V souvislosti s jmenováním do veřejné služby básník a jeho rodina se přestěhovala do Petrohradu.
Služby
Kníže vzrostl poměrně rychle v řadách a do roku 1839 se stal občanským radou na plný úvazek. Souběžně obdržel Řád sv. Anny druhého stupně a řádu sv. Stanislava I. stupně. Kníže sám byl ironicky o své státní službě. Za finanční transakce se považoval za zcela bezcenný. Občas se choval provokativně, například vzdorovitě ignoroval soudní obřady Zimní palác.
Nicméně práce Vyazemského na ministerstvu financí byla docela plodná. Během své kariéry vydal několik ekonomických článků, podílel se na organizaci rusko-anglické smlouvy z roku 1843, založil knihovnu na oddělení zahraničního obchodu a opakovaně nahradil ředitele odboru v jeho nepřítomnosti. V roce 1831 Vyazemsky Peter Andreevich uspořádal druhou všestrannou průmyslovou a uměleckou výstavu. Ve skutečnosti po dobu 13 let byla ruská zahraniční politika založená na Vyazemském. Od čistého formálního důvodu se nestal ředitelem oddělení, protože nebyl vojenským mužem.
Tragédie
V třicátých letech minulého století se v životě Vyazemského začal tmavý pruh, skládající se z úmrtí dětí a mnoha přátel, mezi nimiž byl Puškin obsazen zvláštním místem. Kvůli zkušeným tragédiím v práci básníka se stále častěji projevovala melancholická nálada. A do 40. let se v ní objevily náboženské motivy. Tehdy přišlo oficiální uznání básnického tvůrčího zásluh - stal se členem Ruské akademie a Petrohradské císařské akademie věd.
Postupně se Vyazemský začal odchylovat od aktivní literární činnosti. Až do roku 1836 se básník stále chystá vydávat své vlastní almanachy a časopisy, avšak se smrtí Puškina se jeho činnost jako novinář a kritik téměř dostala k ničemu.
1840-1850 let
Systematicky básník odmítl liberalismus ve prospěch konzervatismu a náboženství. Souběžně již nebyl vnímán jako módní a relevantní spisovatel. Nová generace čtenářů považovala dílo prince Vyazemského za zastaralou a kritici nepřehlédli pohrdavé ostré fráze v recenzích o něm. V kritických dílech "Jazyky-Gogol" a "Pohled na naši literaturu v desetiletí po Puškinově smrti" Vyazemsky důrazně odsoudil novou generaci ruských spisovatelů. Z těch spisovatelů, kteří se k němu blíží, se lze zmínit o Žukovském, Gogolovi, Tyutchevovi a Pletnevovi. Při cestách do zahraničí se básník setkal a začal dobře komunikovat s mnoha evropskými spisovateli - Stendhal, Mickiewicz a de Saint-Beuve. Od čtyřicátých let začal Peter Andreevich aktivně prosazovat ruskou literaturu v zahraničí, ve které dosáhl vážného úspěchu.
V roce 1848 se Vyazemský obrátil k Nicholasovi I s "poznámkou o cenzurii", ve kterém navrhl reformovat ruskou cenzuru. V roce 1850, když zemřelo sedmého dítěte Petra Andrejeviče, podnikl pouť do Božího hrobu do Jeruzaléma a počátkem 50. let byl v Evropě léčen pro útok nervové nemoci. U událostí Krymská válka básník reagoval s cyklem vlasteneckých básní, které se široce rozcházely kolem Ruska a některých evropských zemí.
Změna císaře
Když Alexander II. Získal v Rusku dominantní postavení, s nímž Vyazemský vždy měl dobré vztahy, stal se knížetem přítelem ministra školství a vedl generální ředitelství cenzury. Na konci padesátých let byl uznávaným mužem na dvoře a jedním z nejbližších blízkých pro císařovnu Maria Alexandrovnu. Vyazemsky jí věnoval spoustu básní, stejně jako další představitelé vládnoucího domu. Opět aktivně začal stoupat na kariérním žebříčku av roce 1866 se stal vedoucím císařského dvora. V roce 1861 bylo v Petrohradě slavnostně oslavováno 50. výročí psaní Petra Andrejeviče.
V roce 1858 Vyazemsky ukončil svou aktivní úřední práci a uvedl, že raději bojuje s cenzurou jako spisovatel. Navíc jeho autorita u soudu zůstala nezměněna. V pozdních osmdesátých letech začal princ trpět nervovou nemocí, která se nakonec zhoršila. Byl doprovázen bolestivou nespavostí a vážnými záchvaty deprese.
Putování
V pozdních padesátých letech 20. století strávil básník většinu času v Evropě. Své básně věnoval mnoha evropským městům. Po příjezdu do Ruska zůstal v Moskvě nebo v Petrohradě. V roce 1866 kníže založil ruskou historickou komunitu. V létě roku 1867 jako součást císařovské suites se vydal na cestu po Krymu a Moldavsku, po kterém se objevila básnická sbírka "Krimeňské fotky z roku 1867".
Vyazemsky mluvil převážně negativně o ruské literatuře z let 1850-1870. Díla Ostrovského a Nekrasova ho silně odporují. S některými výhradami básník vzal díla Turgeněva, Pisemského, Goncharova, Tolstova a Maikova. Samotný Peter Vyazemský, jehož životopis se bohužel blíží ke konci, aktivně psal básně, neomezuje se na hranice nějakého konkrétního žánru. V říjnu 1862 vyšla jeho sbírka "Na cestě a doma", která obsahovala 289 básní. Toto vydání bylo první a poslední celoživotní sbírka básníka. Až do roku 1870 byl básník aktivně vydáván v tisku.
Pozdní texty
V posledních verších Vyazemský Peter Andreevich, jehož krátká biografie se stala tématem dnešního rozhovoru, rozvinula rané motivy a motivy své poezie. Usiloval o modernizaci estetiky klasické ruské poezie devatenáctého století. Od padesátých let minulého století se v jeho díle projevil vliv mladého kamaráda ve zbrani Fyodora Tyutcheva. Moderátoři nehodnotili pozdní práci Vyazemského. Posmívali se svým básním, parodovali je a vnímali je jako beznadějně archaický.
Postupně se fyzický a psychický stav prince zhoršoval. 10. listopadu 1878 zemřel na "starou slabost" v hotelu v Baden-Badenu. Tělo prince bylo transportováno do Ruska. Peter Vyazemský, jehož fotka byla zachována v malém množství, byl pohřben na hřbitově Tikhvin.