Chcete jít - podmínky používání

Studium nového cizího jazyka, člověk nejprve zvládne formy přítomného času. Život v okolí není jen v okamžiku "teď", dříve či později je čas mluvit o minulosti a diskutovat o budoucnosti. V případě angličtiny má mnoho studentů otázky týkající se použití konkrétního konstruktu a jeho vlastností, jakož i sémantických jemností v překladu. A velmi často se takové otázky týkají toho, jaký projekt se bude odehrávat, protože stojí na jakémsi "křižovatce", kde je Future Simple na jedné straně a na druhé straně je Present Continious. Poprvé se týká toho, jak je popsáno první - jak tam a tam mluvíme o údajných událostech budoucnosti, a druhé je o způsobu vzdělávání. Sloveso, které má být, a sloveso, které mají být spojeny s koncovým a potom sémantickým slovesem v infinitivu (pouze sloveso "být" může být někdy pozměněno, například formy jiných sloves jsou považovány za chybu a nevědomost celé struktury namísto -).

Je třeba poznamenat, že tento vzorec se nejčastěji vyskytuje v hovorové řeči, může způsobit, že studovaný jazyk bude více "živý". Také s jeho pomocí se můžete vyhnout společnému chyba řeči který dává řečníkovi osobu, která není rodilým mluvčím. Použití bude nezbytné, pokud jde o jednoznačně schválené plány, na které byste měli jít. Pravidla pro jeho použití, a to navzdory rozšířenému strachu z toho, že řeknou špatnou věc a udělají chybu v řeči, jsou poměrně jednoduché. Co tedy a v jaké situaci mám vybrat?

Základní pravidlo pro to, aby to bylo

Hlavním rozdílem mezi vůlí a touhou být, je stupeň důvěry řečníka, že v budoucnu nastane určitý druh jednání. Jednoduchý budoucí čas předpokládá, že osoba, která ji používá, se domnívá, že některá akce se budou v budoucnosti dělat, ale nemusí se to stane se stejnou pravděpodobností. A výraz, který má být, je signálem toho, že tato akce buď jednoznačně nastane (například existuje řada zřejmých příznaků, které to ukazují), nebo řečník sdílí jeho plány, mluví o předem plánovaných činnostech. Jinými slovy, budeme předpokládat určitou akci, doufáme v šanci, nebo my sami jsme plánovali, že se něco stane, a dokonce jsme učinili určité kroky k tomu.

Příklady pravidla, které se chystají

Zvažte několik krátkých jednoduchých příkladů, které vám umožňují vizuálně vysvětlit rozdíl mezi užíváním a úmyslem. Když mluvíme o událostech kolem nás, například o počasí, můžeme říci:

• Bude pršet. - Bude pršet.
• Podívejte se na tyto mraky! Teď bude pršet. - Podívejte se na tyto mraky! Teď bude pršet.

V prvním případě se předpokládá pouze budoucí déšť, který může nebo nemusí jít. Možná, že mluvčí právě slyšel, že někdo říká, že to bude. Ale není jisté, že k tomu dojde. Ve druhém případě je přesně známo, že se počasí změní - například proto, že obloha byla zamračená mraky, vítr se zvedl, několik malých kapek kleslo. Něco podobného se děje, pokud jde o akci.

Příběh o vašich plánech s tím, že se chystáte

Situace s diskusí o plánech je podobná situaci popsané výše. Blíží se zde ukazatel důvěry, že projednávaná akce bude provedena s pravděpodobností sto procent, jelikož již byla předem naplánována. Bude to znamenat, že mluvčí nemá úplnou jistotu, že něco udělá. Buď se myšlenka na tento čin dostavila k němu v okamžiku řeči neočekávaně a rozhodl se, že se o to podělí.

Příklad vyslovení o plánech a jejich analýze

• Koupím mléko. - Koupím mléko.
• Dnes budu kupovat mléko. - Dnes si koupím mléko

V prvním případě by mluvčí mohl například otevřít ledničku a nevidět tam mléko. Zavřel chladničku a řekl, že koupí mléko, ale není známo, kdy to udělá a zda vůbec udělá. Možná to byla momentální myšlenka, za kterou zapomněl na chvíli promyslet. Ve druhém případě mluvčí jednoznačně koupí mléko a udělá to dnes, a ne zítra nebo týden, protože tato akce byla jasným plánem, který by se nijak nezměnil. Navíc tato struktura má odstín, který dává nevyhnutelnost nadcházející události.

Chcete-li jít do minulosti použití pravidel a funkcí

Gramaticky, použití této konstrukce v minulosti se nijak neliší od jejího použití v současnosti, ale při překladu má jednu důležitou sémantickou vlastnost, o níž se bude diskutovat o něco později. Protože se rozhodl mluvit o plánech, které se v minulosti uskutečnily, mluvčí, který používal, se chystal / chtěl. Pravidlo se zdá být stejné, ale v elementárním příkladu lze pochopit, že všechno není tak zřejmé, jak se zdá:

• Začal jsem poslouchat hudbu. - Chystala jsem se číst knihu, ale začala jsem poslouchat hudbu.

Jak je zřejmé z příkladu v minulosti, konstrukce bude mít význam plánované akce, která se z nějakého důvodu neobjevila ani v minulosti, ani v současnosti. Je třeba si je pamatovat, když mluvíme o minulých činnostech. Pokud byla akce plánována a nastalo, návrh by mohl vypadat takto:

• Chtěl jsem cestovat a později jsem to udělal. - Plánoval jsem cestovat a později jsem to udělal. (Tento návrh také zdůrazňuje, že výlet byl plánován poměrně dlouho).

Další jemnosti

Kombinace, která má být, má hovorovou formu, která může být použita výlučně v neformálním projevu, v kruhu blízkých přátel. Ano, av mnoha ohledech tato možnost, stejně jako chtít, nahradit za jednoduchost a plynulost, chtějí dělat, je častější v americké angličtině, což zjednodušuje. Pro správnou britskou řeč (tím, že "správně" bychom měli rozumět projevu vzdělané populace), použití plných forem je charakteristické.

Kromě toho existuje sloveso, které se nepoužívá spolu s kombinací, jít, jít a přijet. To znamená, že použití, například podle pravidla chodu, je vyhodnoceno jako nesprávné prohlášení. To je dáno skutečností, že slovesa blízká významu nelze použít v jednom konstruktu tohoto typu. Proto namísto struktury, na kterou se chystáte, byste měli použít Present Continious. Tak, podle pravidla, jít jít je nahrazen am / je / jsou / byly / byly:

• Jdu domů místo toho, že půjdu domů.

Závěry

Jak je z výše uvedených příkladů zřejmé, pochopení rozdílů a správného použití bude a bude nejen dělat řeč řečníka živější, ale také pomáhá předávat správné odstíny významů. Doufáme, že pravidla týkající se příkladů pomohou pochopit nejsnadnější, ale nezbytný anglický jazyk.